Vždycky jsem si říkala, co bych dělala, kdybych neměla žádné děti. Já jsem totiž takový typ člověka, který děti miluje. Vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu, ale bohužel se mi to nevydařilo. Já mám pouze jedno dítě, které nadevše miluji. Protože jsem později onemocněla, takže už nemůžu mít děti. Zkoušela jsem taky různé metody, ale bohužel žádné neuspěly. Mám za sebou dokonce dvě operace, ale i tak to nebylo k ničemu platné. Musím se prostě smířit s tím, že budu mít jenom jedno dítě. A o to víc si ho ale vážím. Bohužel jsem ale taková, že ho stále hlídám a vůbec ho nechci pouštět někam ven. Samozřejmě, že to mého dvanáctiletého syna opravdu hodně omezuje, ale já si nemůžu pomoct. A taky jsem zkoušela chodit k nějakému psychologovi, který by pomohl. A beru sice nějaké léky, ale myslím si, že mi to nějak nepomáhá.
Zkoušela jsem si taky promluvit se svým synem, ale on o tom nechce ani slyšet, že bych ho někdy dál hlídala. Bohužel tato krize se podepsala taky na mém partnerském životě. Můj partner se se mnou rozešel jenom kvůli tomu, že už nemohl snést všelijaké otázky, které jsem měla na syna. To víte, pokud toužíte po více dětech a máte jenom jedno dítě, tak se nedivte, že člověk potom bude takový nevrlý a bude mu všechno líto a bude chtít mít co největší dohled nad svým jediným dítětem.
V tomhle jsme asi jako můj děda, který mě taky jako dítě stále hlídal. Snad více než mí rodiče. Protože například moje sestra nikdy nechtěla velkou rodinu a děti má čtyři. Prý jí vždycky selhala antikoncepce. Nevím, co a jak a kde je pravda, ale abych se přiznala, tak své sestře závidím, že má tak velkou rodinu. Musí tam být u nich doma vždycky veselo. Vím, že s dětmi to taky není někdy lehké, ale mě to nevadí. Toužím po velké rodině a někdy si říkám, že se stane zázrak a já otěhotním.